Jiří Charvát není spisovatel, komik, copywriter, performer, kreslíř ani scenárista. Je vědomí. Říká lidem, co nechtějí slyšet. A oni se smějí. Tak je psáno na jeho webu iwrite.cz.
Dvakrát vyhrál Mistrovství ČR ve slam poetry, napsal knihy Eskejp: Na útěku z kanceláře a Qejci: Existenciální sperma komiks. Na konci měsíce přijede po druhé do České Lípy se svou Stand-up Factory vol. 2.
Co se u tebe událo za profesní změny od posledního „českolipského“ rozhovoru, který s tebou vydal Milan Bárta v dubnu 2017 na i-novinách?
Na podzim jsem vykouřil halucinogenní žábu a zjistil, že život je jenom lunapark, kde si můžeš prožít cokoli chceš. Není tu co získat. Není tu co ztratit. Jsi tu jen na mžik. A nejde tu o nic jiného než o ten příběh, který si prožiješ. Seděl jsem v práci. Zíral do inboxu, kam pršely další a další e-maily. A já věděl, že tam budou pršet pořád. Se mnou i beze mě. Dal jsem výpověď. Uvědomil jsem si vlastní smrtelnost (nebo aspoň té postavy, které se říká Jiří Charvát) a obrovskou potřebu vypadnout z toho bláznivého tempa. Do klidu. K sobě. Do prázdna. Chci přestat utíkat a začít tvořit. Chci psát a říkat, co mám na srdci. Těšit lidi, ulehčovat jim. Ne jim coby reklamní textař ještě nakládat. Chci vynášet na světlo všechen ten vnitřní chaos, nejistoty, strachy. To, že nevíme, kdo jsme, kde jsme, co se děje a co bude za vteřinu.
Jak jsi se změnami spokojen nyní? Trpíš hlady?
Není to jednoduché. Tím, že přestaneš chodit do práce, přijdeš o velkou část identity. Když sedíš v kanclu a děláš, co ti říkají, život není záhadný, smutný, strašidelný, matoucí ani melancholický. Je to praktické jeviště pro jednoznačnou akci. Já jsem teď doma. Civím do prázdnoty. A můžu být cokoli. A vidím ten cvrkot venku. Který není v mnoha případech ničím jiným než právě útěkem před tímhle prázdnem. Hlavně se udržet zaNEprázdněný. Nějak se zabavit na další hodinu. Já teď chci dělat věci pro ty věci samé. Ne jenom vyhodit čas a dostat za něj peníze.
Hlady netrpím. Dostávám nárazová pozvání na konference, kam přijdu, řeknu lidem, co nechtějí slyšet, a oni se smějí. Na HR konferenci říkám personalistům, že jejich práce je zbytečná a vymysleli ji v Institutu pro vymýšlení práce, aby je nějak zabavili, než umřou. Na copywriterském sedánku vysvětluju reklamním textařům, že je smutné, že kreativní lidi zasvětili svoje životy vytváření falešných potřeb. Moderuju marketingovou konferenci a uvedu na pódium člověka z Philip Morris slovy, že jeho společnosti zabíjí lidi a ještě si za to nechává platit. Přijdeš na pódium, řekneš pravdu a lidi se smějí. To je na pováženou. Vyvstává otázka, v jakém módu potom komunikujeme normálně.
Požádal jsem svoje fanoušky, jestli mě podpoří přes crowdfundingovou platformu Patreon. Určí si, kolik jsou ochotni mi dát za jeden kus „umění“, a když napíšu nebo natočím něco, co podle mě stojí za to, částka se jim strhne z karty. A už se našlo 42 dobrých duší, které se skládají, abych mohl tvořit.
Pozoruju to. Sleduju, jestli to bude na uživení. Sleduju, co se bude dít. Když to nezkusím, nikdy nezjistím, jak by to dopadlo. Navíc mám finanční polštář. Přesně vidím, kolik peněz mi zbývá. Kolik mi zbývá času, to nevidím.
Mám tě zavedeného jako slampoetrystu, ale děláš i jiné jevištní formy – impro, stand-up, vystupování na konferencích.
Jako dvojitý mistr jsem se vyšachoval z dalších republikových klání, která se konají jednou do roka. Pořád si můžu veršovat na exhibicích a dělám to.
S imprem jsem začal ještě před svými slamovými vavříny. A právě díky impru jsem se ke slamu po pětileté pauze vrátil. Chtěl jsem si vyzkoušet, jestli díky němu dovedu být na pódiu sebevědomější, protože předtím mě slam víc stresoval, než těšil. A posun byl opravdu znát. Hned na první exhibici nás zaskočili tím, že přidali třetí kolo, kde jsme museli básničku vymyslet na místě. Dřív bych se z toho sesypal. Teď jsem ji tam vystřihl a vyhrál. Impro vám dá schopnost reagovat. Na nečekané situace, na publikum. Utišíte vnitřního autocenzora a nebojíte se říct, co vás napadne.
Se stand-upem jsem začal proto, že za mnou pár minut po druhém vítězství ve slam poetry přišel Daniel Čech z Na stojáka, dal mi vizitku a zeptal se mě, jestli si to nechci zkusit. A já se bál, tak jsem to zkusil. Stand-up je ještě o něco větší stres než slam poetry. Protože když se při slamu lidi nesmějí, je to v pohodě. Je to přece poezie. Třeba jste zrovna hlubocí. Když se lidi nesmějí při stand-upu, víte, že jste v rejži.
Konference se přihodily náhodou. V září mě pozvali na Culture Rocks, konferenci o firemních kultuře. Já udělal přednášku Jak přilákat zaměstnance, když jim nemáte co nabídnout. Líbilo se to a rozkřiklo. Teď mě de facto zvou, abych je urážel a platí mi za to. Konference jsou vděčné v tom, že tam máte specializované publikum. Nemusíte hledat nejnižšího společného jmenovatele. Můžete být ve svých fórcích odborní. A lidi na konferenci primárně nečekají legraci. Přicházíte jako přednášející. Každé přešlápnutí čáry pak o to lépe funguje. A po pěti přednáškách, během kterých usínali, jsou za vás vděční. Navíc odměna za vystoupení na konferencích a firemních akcích vás na rozdíl od vystupování pro veřejnost může opravdu nakrmit. Minulý týden jsem moderoval módní přehlídku, kde jsem urážel modely. „Lily má k smrti nudnou práci a žádnou osobnost a kompenzuje si tento deficit extravagantním oblečením. Neudělala v životě nic zajímavého, a tak se zoufale snaží alespoň zajímavě vypadat.“ Běžně jsou módní přehlídky koncipované tak, že se před vámi producírují polobohyně, a když si koupíte to, co mají na sobě, máte šanci se jim přiblížit. Mají za úkol se neusmívat, protože to by jim ubralo na nadřazenosti. Tak jsem to otočil. Aby bylo jasné, že i ti, co chodí po molu, jsou úplně stejně nejistí a rozbití jako vy. Sál se otřásal úlevným smíchem.
Jiří Charvát
Co je ti bližší – impro, nebo stand-up? V čem se ti tyto dvě protichůdné formy navzájem obohacují?
Stand-up je sólová disciplína. Přicházím s naučeným výstupem, který jsem si sepsal a nacvičil tak, aby rozesmál lidi. A ideálně i něco sdělil, i když na to se v Česku bohužel moc nehraje. V impru nikdy nejsi sám. Jste organismus. Jdeš na pódium a děje se to. To je radost. Spolupráce. Ale zase tu není moc prostor něco sdělit.
Impro obohacuje stand-up v tom, že tě učí reagovat na nečekané, na poznámky z publika apod. A tahle sebejistota pomáhá celému výstupu. Musí to vypadat, že jsi na pódiu v pohodě, protože publikum zrcadlí tvoje emoce. Když vidí, že se trápíš, je mu nepříjemně s tebou a říká si: „Bože. Už ho odneste pryč, ať se můžu přestat takhle cítit.“
Stand-up neobohacuje impro v ničem. Je spíš na překážku. Jak jsou stand-up komici zvyklí si svoje výstupy připravovat, mají i v impru tendenci vymýšlet, být vtipní a tím se blokují.
Kde se vzal konkrétně váš projekt Stand-up Factory?
Martin Jirman – tehdy můj kolega v Seznam.cz, se kterým jsme se ale neznali – začínal koketovat se stand-upem. Hostoval opakovaně Nastojákům, ale nic mu neplatili, tak se rozhodl, že si založí vlastní skupinu. Když zjistil, že začínám koketovat taky, tak mě přizval. Dneska jsme – ještě s Jiřím Jakimou a Marií Radostovou – čtyři.
Jak se vám daří obstát v konkurenci taktéž s kočovnými pořady typu Na stojáka, v nichž vystupují lidé již známí z televizních obrazovek? Myslíš, že lidé chodí na formát, či na protagonisty, resp. nejsi ty vlastně již také populární protagonista? Návštěvnost v České Lípě na vol. 1 nebyla špatná, že? Jak je to v jiných městech?
Obstáváme tak, že jsme z toho sami překvapeni. Stand-up Factory funguje sotva rok, a přitom podniky nezřídka vyprodáváme. Natočili jsme stejnojmenný pořad pro internetovou televizi OBBOD a jednáme s Českým rozhlasem. Myslím, že poprvé jdou lidi na formát. Když se jim to nelíbilo, už nepřijdou. Když ano, začnou si nacházet oblíbence a pak chodí na ně.
Svou popularitu si netroufám hodnotit a ani ji neřeším. Ono jak dřepíte neustále uprostřed svého života, kamkoli se hnete, dost špatně se to posuzuje. Soustředím se na to, abych se měl rád hlavně já, což je ta největší fuška. Vypozoroval jsem, že když něco udělám, stane se něco dalšího. Tak to dělám.
Český stand-up má podle mě před sebou ještě dlouhou cestu. Myslím, že jeho hlavním problémem je, že nemá nic na srdci. Když se podíváte na špičky světového stand-upu: Bill Hicks, George Carlin, Louis C. K., to jsou v podstatě filozofové, kteří jsou jako bonus ještě vtipní. Řeší, proč jsme tady. Jestli existuje Bůh. Co obnáší být člověkem. Co je to vědomí. Když se díváte na český stand-up, říkáte si: „Jojo, tohle mělo být vtipné, chápu. Ale proč mi to říkáš?“ To chci změnit.
Stand-up Factory vol. 2, 28. 3.,19:30, U bílýho černocha Česká Lípa